interview pre Vanity Fair 1.

7. dubna 2008 v 10:54 | Lucia |  In Magazines
Bill Kaulitz, zpěvák Tokio Hotel, o poškozeném hlasu, droze jménem sláva a vlastním pohřbu.
"Sex s fanynkami se mi protiví"
Pravidlo pro novináře říká, že dělat interview s 18letým je rozumný asi jako dojit kámen. Ale jiné to je s Billem Kaulitzem. Jeho první polibek nebo závislost na slávě: teen hvězda, která je často brána jako gay, mluví více výmluvně než většina německých veteránů showbyznysu. VANITY FAIR se setkal s Billem krátce po operaci a měl s ním e-mailový kontakt.
Pane Kaulitzi, jak se cítíte po operaci hlasivek?
Bill: No, asi tak, jako když vám někdo ukáže kovovou trubici, kterou vám strkali do krku, když jste byli pod anestézií, aby vyřízli něco z vašich hlasivek. Každý ten pocit zná. Jsem rád, že to mám za sebou. Ale stále se bojím o svůj hlas a cítím se špatně kvůli zrušeným koncertům.

Jak dlouho musíte odpočívat?
Bill: Nesmím mluvit po dvanáct dní. Po tom musím mít čtyři týdny rehabilitace. Nemůžu se toho dočkat.
Promluvme si o začátcích. Říká se, že kreativita se vyživuje na zraňujících a pokořujících vzpomínkách. Jaké byly vaše?
Bill: Věc, která mě nejvíc zranila, byl rozvod mých rodičů. Bylo mi sedm let a nerozuměl jsem tomu. To mě hodně ovlivnilo. Máme o tom taky na našem albu píseň. Jmenuje se "Gegen meinen Willen".
Víme, že váš nevlastní otec Gordon Trúmper učí na kytaru. Co dělá váš biologický otec?
Bill: Je řidič náklaďáku a žije v Hannoveru.
Když vám bylo osm let, tak se vaše rodina přestěhovala z Magdeburgu do Loitsche, kde žije jen 700 lidí. Jak jste tohle prožíval?
Bill: Cítil jsem se hrozně, protože nejsem vesnický typ. Můžete si představit, jak jsme s Tomem vystupovali. Dívali se na nás jako na mimozemšťany, kteří jsou naprosto hrozní. Škola byla taky hrozná. Musel jsem vstávat v půl šesté každé ráno, abych chytil autobus do Wilmirstedtu a nebyl jsem doma dřív než v půl páté. Jak jsem to nesnášel! A vždycky ve škole ty samé tváře. Byla to nejhorší doba mého života.
Jak se učitelé chovali k bratrům Kaulitzovým?
Bill: Tom a já jsme vždycky byli spolu do sedmé třídy. Potom nás násilím oddělili. Bylo to jako facka do tváře, což nás hodně ovlivnilo. Do té doby jsme všechno dělali spolu. Jsme identická dvojčata a jsme si blízcí. Samozřejmě, že jsme bojovali s disciplínou, ale učitelé řekli, že nás nemohli snést, protože jsme byli ukecaní. Nebyl jsem ale někdo, kdo zvedá prostředníček a potom mluví směšným hlasem. Vždycky jsem křičel. Moje máma musela volat do školy každý druhý den.
Bylo vaší specialitou vrácení testů, že ty, které vám nebudou vráceny do určité doby propadnou. Odkud jste tohle věděl?
Bill: Vždycky jsem věděl, že nebudu školu potřebovat, protože budu zpěvák. Protože mě ale učitelé otravovali, tak jsem studoval práva. Věděl jsem, co není povoleno a je. Někdy jsem měl učitele, který byl opravdu hrozný. Někteří ani neřekli "Dobrý den", protože jsem měl vystylizovaný vlasy a nalakované nehty načerno. Říkali mi, že takhle nemůžu chodit do školy. Jeden mě dokonce nechtěl učit, protože vypadám tak jak vypadám. Říkal věci jako "Tvoje hlava není jenom na krásné vlasy." Byl jsem anti-žák.
Jaké jste měl známky?
Bill: Skvělé. Vždycky jsem měl průměr tak kolem 1,8. To učitele asi nejvíc otravovalo.
Byli učitelé schopni vás zranit?
Bill: Ne, vůbec. Nebyl jsem otrava, který si kontroloval nehty. Byl jsem velmi sebevědomý. Chodil jsem takhle do školy, protože to mám rád a každý se díval a učitelé o tom mluvili. Užíval jsem si to. Chtěl jsem pozornost na můj styling. Lidi o mě takhle mluvili.
Před krátkou dobou jste ukončil školu přes internetovou školu. Jak je pro důležité udělat si omeletu od Hamleta?
Bill: No, každý by měl říct rozdíl. Ale školní systém je individuální. Proč bych měl studovat matiku, když vím, že ji nikdy nebudu potřebovat? Klesl jsem na muziku v osmé třídě. Každý si myslel, že je to hloupost. Ale bohužel jsme se učili jenom klasiky - nulová inspirace. Vždycky jsem měl za zpěv hrozné známky, protože jsme museli zpívat folkovou muziku. Byl to horor!
Staré klišé, že muzika je lístek k útěku od melancholie, platí to i u vás?
Bill: Ano, vždycky. Musím prostě někdy vypadnout od toho, kde se každý zná s každým! Nejhorší je pro mě každodenní život. Nesnáším to. Proto je pro mě Tokio Hotel to pravý. Každý den je jiný, nová města a noví lidé.
Díky paparazzi a takovým těm reportérům některým jste sledován 24 hodin denně. Je to drzé nebo neskutečné?
Bill: Když jsem byl malý kluk, tak jsem si představoval, jak je všechno, co dělám natáčeno na kamery a jak to půjde do světa. Chtěl jsem pozornost. Nyní ji mám. Jak mě to může teda otravovat?
Bude pro vás někdy někdo tak důležitý jako Tom?
Bill: Ne. Ten je na vrcholu. Neumím si představit život bez Toma. Nikdo nemůže popsat jak jsme si blízcí. Je to něco nepopsatelného. Často mám stejné myšlenky a sníme o stejných věcech. Vlastně spolu klidně ani nemusíme mluvit.
Mnoho identických dvojčat cítí svou symbiózu jako přírodní a předvádí se vražednými scenériemi.
Bill: Hodně se samozřejmě hádáme. A když se hádáme, je to špatné. Napadáme se a mlátíme se. Před rokem jsme se napadli židlemi na hotelovém pokoji. Ale není to tak, že se nesnášíme. Třískneme dveřmi, jeden z nás zmizí a o deset minut později je to jako předtím.
Kdo je vám bližší: normální Bill nebo nalíčený?
Bill: Rozhodně nalíčený. Normální Bill je pro mě jako maškaráda. Chodil bych takhle i kdybych nebyl slavný. Patří to ke mně.
Kdo vás zná originálního?
Bill: Moje rodina. A to je vše.
Slavné děti jsou velmi častým tématem, protože se ničí. Budete vystupovat i nějak dál a držet si zajímavou image?
Bill: Je to rozhodně dobrý ukázat, že nejsme perfektní. Ale o to se nestarám. Plánovat něco takového, aby fanoušci neutekli, je špatné. Co od začátku nesnáším, když nám starší kapely nebo lidi z nahrávací společnosti říkají a vysvětlují, co v téhle práci máme dělat. Nejsou takové věci jako rady! Na našem prvním setkání s nahrávací společností nám chtěli dát stylistu, který měl pracovat na našem vystupování. Doteď ho ale nemám, který by mi říkal, co mám nosit. Omezovalo by mě to. Taky rozhodujeme o koncertech a každou smlouvu podepisujeme sami, protože si myslíme, že je špatný, když se na tom sami nezúčastňujeme.
Kdo vám smí říkat ne?
Bill: Nikdo. Ani z managementu ani z nahrávací společnosti. Jediní, koho stále poslouchám jsou moji nejlepší přátelé a rodina. Moje mám mi zavolá a řekne: "Bille, to je šílenství!" a já o tom popřemýšlím.
Snaží se vám rodiče stále rodičovat?
Bill: Musím říct, že naše máme to nikdy opravdu nedělala. Dělat úkoly bylo normální. Nechávala nám volnost ale vždycky na nás dohlížela. Je tu mezi nám velká důvěra. Jsme jako přátelé. Není tu nic, co bych svojí máme neřekl. A nikdy jsem neměl tajemství, o kterém ona nevěděla. Když jsem domů přišel poprvé opilí, řekla, co si o tom myslí, ale nemusel jsem se jí bát.
Požádala vás někdy máma nechat svoje vlasy alespoň na vánoce být?
Bill: Ne, ona se opravdu o tohle nezajímá. Barvil jsem si vlasy poprvé v devíti letech. Byla to alternativa mezi zelenou, modrou, bílou a černou. Můj piercing do obočí jsem si dal ve 13. Opravdu se držela stranou.
Kolem 200 fanynek omdlévá z extáze během vašich koncertů, drží plakáty s nápidy jako "Ošukej mě skrz monsun". Jaké to je, když miliony dívek o vás mají sexuální fantazie?
Bill: Ani nad tím moc nepřemýšlím, abych byl upřímný. Někdy se na sebe prostě podíváme a musíme se smát, protože nemůžeme uvěřit, že někdo má naše plakáty na svých zdech. Ale vždycky jsem si myslel, že musí být cool viset u někoho na zdi. V minulosti jsem si často sedal v pokoji a přemýšlel nad tím, co můj idol Nena právě dělá, kde je a na co myslí. Umím si představit, že ostatní lidi teď sedí ve svých pokojích a myslí na mě. Pro mě, je to normální, nejsme speciální. Nedbáme na sebe.
Jak často na sebe myslíte ve třetí osobě?
Bill: Někdy. Ale náhodně. Když nemám motivaci k tomu něco udělat, tak si myslím: Bill by měl alespoň něco udělat, protože je to dobré pro kapelu.
Vaše sebejisté vystupování na veřejnosti působí tajemně pro nějaké lidi. Je tu rozdíl mezi charakterovým Billem a reálným Billem?
Bill: Některé věci si drží člověk pro sebe. Ale kromě toho, nejsou tu rozdíly ve vystupování. Poslední tři roky běžely bez přestávky. Nebylo tu nic, když jste někam dorazili, žádný soukromý čas. I na turné s námi byly pořád kamery, 24 hodin denně. Jak můžete zažít něco, co každý zná jen o pár hodin později? Ale tohle jsem vždycky chtěl. Proto se s tím musím smířit.
Ti, kteří závidí se cítí se zřídka cítí záviděníhodní. Co je na Billovi nejvíc otravné?
Bill: Hlavní problém u lidí, je pro mě víra. Je pro mě těžké někomu uvěřit a pustit ho k sobě. Během posledních let jsem si neudělal nové přátele a nezamiloval jsem se. Když někoho potkám, tak jsem opatrný a skeptický a ptám se sám sebe: Co za tím je? Jeden bohužel často potkává lidi, kteří se ukazují divní nebo mluví do tisku. Kdybych nebyl takhle slavný, tak bych se už nejspíš před dávnou dobou do někoho zamiloval.
přeložila Evelyn pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama